Barokní italská cembala: proměna tradice a fascinující vynálezy

Postupná proměna hudebního cítění na začátku 17. století se zasadila o trajektorii dalšího vývoje cembala. Postupné inovace se šířily napříč Evropou a zanechaly nesmazatelnou stopu ve všech národních školách stavby cembal. V baroku se výrazně rozvinuly interpretační a skladatelské techniky, které měly za cíl obohatit možnosti hudebního výrazu. Významný francouzský skladatel François Couperin ve svém slavném díle L’art de toucher le clavecin, doslova „Umění dotýkání se cembala“, doporučoval hráčům přístup založený na jemnosti a kontrole doteku, prostřednictvím něhož lze nástroji vdechnout „duši“. 

Proměna hudebního vkusu a její vliv na konstrukci cembala

Tomuto jemnějšímu způsobu hry odpovídaly i změny v samotné konstrukci nástrojů: klaviatura měla bod otáčení posunutý více dozadu, což snižovalo odpor při hraní a umožňovalo přesnější kontrolu náběhu tónu. Výsledkem byl plynulejší hudební projev, který lépe odpovídal novým estetickým požadavkům. Současně se sólovým uplatněním cembala nabývalo na významu i jeho zapojení do doprovodné funkce v rámci bassa continua. Aby nástroj mohl plnit funkci pevného harmonického jádra, začaly se téměř standardně stavět cembala se dvěma osmistopými rejstříky. Dispozice 2×8' – případně 2×8'+4' – se brzy stala běžnou. 

Změny tohoto typu nebyly konstrukčně příliš složité, a tak se starší nástroje často upravovaly přidáním druhé osmistopé sady strun, odstraněním čtyřstopého rejstříku a jeho nahrazení osmistopým a osazení novými přepracovanými manuály. Jiné přestavby mohly být i drastičtější. Dochoval se kupříkladu vlámský nástroj, který byl původně pravděpodobně cembalem s vestavěným virginalem do boku, nicméně později byl rozříznut a přestavěn na standardní nástroj. Většina dochovaných renesančních cembal (jak italských, tak i např. z dílny Ruckersů) se nám tak do dnešních dnů dochovala již ve své barokní pozměněné podobě. 

V Itálii se tedy v průběhu 17. století ustálila cembala s dvěma osmistopými rejstříky, nicméně navzdory všeobecnému přesvědčení to nebylo pravidlem. Typickými zůstaly tenké stěny a samostatné vnější skříně, ale postupně se prosazovaly též o něco masivnější konstrukce, které se však snažily zachovat si tradiční vzhled, vnitřní stěny se nad rezonanční deskou opatřovaly cypřišovou dýhou a ozdobnými lištami, které imitovaly vzhled nástrojů s vnějším obalem. Rozsah nástrojů se pohyboval od C/E do f³, častěji však C/E do c³, přičemž na konci 17. století se začínají objevovat i rozsahy GG, AA až c³. Tyto rozsahy byly běžné i v první polovině 18. století, než se začaly prosazovat větší rozsahy jako FF nebo GG do f³.

Girolamo Zenti – zrození spinetu

Jedním z nejinovativnějších výrobců cembal na Apeninském poloostrově byl bez pochyby Girolamo Zenti. Zenti byl velice zcestovalým člověkem, za svého života působil kromě Itálie třeba i ve Stockholmu, Londýně a Paříži. Nesmazatelně se zapsal do historie tím, že byl pravděpodobně vynálezcem bentside spinetu. Tento nástroj, jehož jméno jde doslova přeložit jako „spinet s ohnutým bokem“, se posléze stal neobyčejně populárním především v Anglii. V důsledku toho výroba virginalů pak někdy kolem roku 1620 prakticky ustala, s výjimkou Neapole, kde Onofrio Guarracino pokračoval v jejich stavbě až do 90. let 17. století. Tam, kde byl ještě potřeba menší nástroj s osmistopým laděním, se stavitelé uchylovali právě ke spinetům s prohnutým bokem.

Zenti ale vyrobil i jiná jedinečná cembala, písemné prameny popisují různé neobvyklé nástroje, které vznikly v jeho dílně. Kupříkladu inventáře sbírek rodiny Medicejských popisují spinet se zlatými strunami, cembalo s dvěma osmistopými rejstříky a jedním šestnáctistopým laděným o oktávu níž, nebo cembalo s třemi osmistopými rejstříky, z nichž jeden měl střevové struny.

Do dnešních dnů se dochovaly dva jeho nástroje u kterých je jisté, že je autorem, cembalo a spinet. Cembalo z roku 1666 má klasickou italskou konstrukci subtilního cypřišového nástroje v pevném obalu. Dispozice nástroje je 2x8 s rozsahem GG, AA-c3, který byl ovšem později upraven na AA-f3, plektra byla pravděpodobně vyrobená z kůže. Jeho spinet je též subtilním nástrojem z cypřiše v obalu s rozsahem CC/EE-c3 s jedním osmistopým rejstříkem ostruněným mosazí.

Zentito žák Giovanni Battista Giusti

Girolamo Zenti měl mnoho žáků, z nichž nejvýznačnějším byl Giovanni Batista Giusti, jehož nástroje jsou dnes jedním z nejčastěji kopírovaných italských cembal. Obzvláště jeho ranější díla jsou dosti podobná nástrojům Zentiho, nicméně jeho pozdější tvorba zahrnuje i masivnější cembala bez vnějšího obalu.

Velice zajímavým nástrojem je jeho cembalo z roku 1679, dnes v Tagliaviniho sbírce, jde o cypřišové cembalo ve vnějším obalu. Dispozice je na jednomanuálový nástroj dosti štědrá, cembalo disponuje dvěma osmistopými rejstříky a jedním čtyřstopým, s rozsahem GG/AA-c3. Obal byl mistrně vymalován Ferarským malířem Giuseppem Zolou a má velice zajímavý kovaný zámek ve tvaru srdce. Podobným nástrojem je i o něco starší cembalo z roku 1676, v současné době v muzeu hudebních nástrojů v Lipsku. Dispozice je stejná, tedy 8,8,4, za zmínku však stojí krátká a částečně lomená oktáva v basu, rozsah je GG/HH-c3 kde klávesa Dis je dělená pro znějící HH a BB. V současnosti často kopírovaným cembalem je především jeho nástroj z roku 1681 uložený v Norimberském muzeu. Toto cembalo s masivnějšími topolovými stěnami napodobuje profilováním vzhled starších nástrojů s obalem, nicméně jeho konstrukce je zcela samonosná. Dispozice je obvyklá pro italské nástroje tehdejší doby, tedy 2x8 s menzurou pro c2 270 mm pro osazení mosazí v celém rozsahu, který je CC/EE-c3. Klaviatura je atypicky velmi široká, šířka tří oktáv je celých 525 mm a je tedy velmi pohodlná pro hráče s většími prsty, nicméně moderní kopie mají často zmenšenou šíři kláves a ušetřený prostor využitý pro chromatizovanou basovou oktávu a transpozici. Občas je též k vidění kopie postavená jako archicembalo.

Dlouhé sicilské nástroje Carla Grimaldiho

Už ve své době ceněným, a i dnes hojně kopírovaným, byl také sicilský varhanář, loutnař a výrobce cembal Carlo Grimaldi. Některé jeho nástroje byly podle písemných pramenů dosti neobvyklé, například bazilice Sant’Anna v Santa Flavii nedaleko Palerma přestavěl varhany na claviorganum doplněné o lautenwerk se středovými strunami. Tento nástroj se bohužel nedochoval, ale co přežilo do dnešních dnů je jeho skládací cembalo, sestávající ze tří sekcí po patnácti klávesách propojených pantem. Rozsah je od C/E do c3 s krátkou oktávou s dispozicí 8,8. Tento neobyčejný nástroj s malovanými výjevy na bocích, se dal po odejmutí nejkratší pravé části zaklapnout strunami k sobě a odejmutá diskantová část pak přesně zapadala do zadní části střední sekce, se kterou měla v součtu stejnou délku, jako basová část cembala, tím vznikl jakýsi lépe přenositelný kufřík.

Dalším dochovaným nástrojem je cembalo z roku 1703. Korpus nástroje je vyroben z cypřiše, rezonanční deska je smrková, přičemž směr vláken dřeva je veden šikmo vzhledem ke strunám. K nástroji patří též vnější obal, vyzdobený zlaceným motivem listoví a ptáků na černém podkladu, později byla tato výzdoba přetřena a nástroj byl přestavěný na klavír s mosaznými kladívky. Klaviatura neobvykle bohatě vykládána kostí, perletí a želvovinou má rozsah GG,AA-c3, tento rozsah ne však již zdobnost sdílí i s Grimaldiho druhým dochovaným cembalem. Oba tyto nástroje jsou velmi dlouhé, skoro ke dvou metrům, neboť pythagorejská menzurace sahá hluboko do basu.

Florentská touha experimentovat

Na počátku 18. století se Florenťané zasloužily o mnohé inovace. Bartolomeo Cristofori, známý jako vynálezce klavíru, začal vyrábět cembala s výrazně silnějšími stěnami. U některých jeho nástrojů, ať už šlo o cembala nebo klavíry, se objevila složitá konstrukce se zdvojenou skříní – vnější masivní rám nesl tah strun, zatímco zvuková deska byla uchycena k oddělené vnitřní části, nezávislé na napětí.

Dalším jeho vynálezem byl oválný spinet, tento vskutku bizarní nástroj, jak název napovídá ve tvaru oválu, měl dohromady čtyři kobylky. Dvě pro C stranu umístěné v přední části nástroje a dvě pro Cis stranu umístěné vzadu, basové struny byly uprostřed. Toto rozložení nejenže umožnilo vměstnat do tohoto kompaktního nástroje ještě druhou sadu strun, dispozice tedy byla 2x8, ale též umožňovala lépe zvolit bod trsnutí a celá konstrukce byla pevnější a měla stabilnější ladění. Přepínání rejstříků bylo řešeno vysunutím, či zasunutím klaviatury. Ta měla u dochovaných nástrojů rozsah CC/EE-c3 a lomenou oktávu.

Jelikož byl Cristofori člověkem velmi plodným, vynalezl ještě další formu cembala - spinettone. Spinettone byl jakýmsi obrovským spinetem s dispozicí 8,4. Aby Cristofori vyřešil problém s prostorem pro umístění druhé řady trsacích sloupků, měl tento nástroj levé kobylky rozděleny. Mosazné struny byly na kobylce s kratší menzurou a železné struny v diskantu měly samostatnou kobylku s menzurou delší. Stejně jako u oválného spinetu se registry ovládaly zasunutím manuálu, jehož rozsah byl FF,GG,AA-c3. Oba tyto nástroje měly silný, pevný bas a byly primárně určené ke hře bassa continua, při divadelních a operních představeních ve stísněném prostoru divadelního provozu.

Štafetu po tomto slavném vynálezci pak přebral jeho žák a nástupce Giovanni Ferrini, který dále rozvíjel práci svého mistra. Kromě spinettonu se do dnešních dnů dochoval jeho velice unikátní nástroj z roku 1746, Clavicembalo-pianoforte. Toto cembalo kombinované s klavírem mělo dva manuály, spodní cembalový a horní kladívkový.

 Shrnutí

Vývoj italského cembala v 17. a na počátku 18. století byl mimořádně dynamický a rozmanitý. Reagoval jak na měnící se hudební vkus a estetické ideály baroka, tak na nové požadavky interpretů i skladatelů. Typické znaky starších italských nástrojů – subtilní konstrukce, tenké stěny a samostatné obaly – se postupně prolínaly s masivnějšími, technicky propracovanějšími konstrukcemi, které nabízely větší pevnost pro pnutí silnějších strun a stabilitu ladění. Rozšířené rozsahy, nové dispoziční kombinace rejstříků a vývoj geometrie klaviatury představovaly odpověď na rostoucí význam cembala jak v sólovém repertoáru, tak v roli bassa continua.

Neobyčejná tvořivost a technická vynalézavost některých stavitelů, jako byli Girolamo Zenti, Carlo Grimaldi, Bartolomeo Cristofori nebo Giovanni Ferrini, podnítila vznik nástrojů, které překračovaly tradiční rámec výroby cembal. Ať už šlo o novátorské formy jako spinet s prohnutým bokem, spinettone či oválný spinet, nebo o kombinované nástroje typu clavicembalo-pianoforte, všechny tyto konstrukce svědčí o neutuchajícím úsilí italských mistrů rozšiřovat výrazové možnosti klávesových nástrojů a chuti experimentovat.

Italské cembalo zůstává nejen důležitým dokladem historického vývoje nástrojové kultury, ale i trvalou inspirací pro dnešní stavitele a interprety, kteří v jeho tvarech, zvuku i konstrukčních řešeních stále nacházejí hlubokou krásu a technickou genialitu.