Cembalo: stručná historie a vývoj

Cembalo patří mezi nejvýraznější klávesové nástroje evropské hudební tradice. Jeho jasný, brilantní tón formoval zvuk  i hudbu dřívějších století a zanechal nesmazatelnou stopu v dějinách interpretace i stavby hudebních nástrojů. V tomto článku se podíváme na stručnou historii cembala, jeho vývoj, různé typy i roli, kterou sehrálo v evropské hudbě od středověku až po současnost.

Počátky cembala: zrod klávesového strunného nástroje

Cembalo vzniklo patrně na přelomu 14. a 15. století v Itálii jako výsledek snahy propojit klávesovou mechaniku s technologií strunných nástrojů. První písemné zmínky o nástroji s mechanikou, která brnká do strun pomocí plektra, pocházejí z 15. století.

Tento princip se brzy rozšířil po celé Evropě a vedl ke vzniku celé rodiny nástrojů: od malých přenosných virgnalů a spinetů až po velká dvoumanuálová cembala. Společným znakem všech těchto nástrojů byla charakteristická barva tónu – jasná, ostře definovaná a konkrétní.

Italská cembala: raný vývoj v Itálii

Nejstarší dochovaná cembala pocházejí z Itálie 16. století. Tato cembala se vyznačovala lehkou konstrukcí bez vnitřní výztuže. Struny se používaly především mosazné, občas železné a to především ve virginalech. Výška ladění byla velmi variabilní, nekterá cembala hrála o oktávu víš, a některá až o kvintu níž oproti tehdejšímu standardnímu ladění, které bylo ovšem také velmi variabilní, mohlo být až o skoro malou tercii níž nebo až o velkou sekundu víš než je dnešní standardní ladění, celkem to je tedy rozptyl v rozmezí kvarty!

Italské cembala měly spíše subtilnější zvuk s krátkým dozvukem, ovšem nástroje byli velmi odlišné, a hodnotit je takto v obecné rovině by mohlo být ošemetné a zavádějící. Obecně lze říct jen to, že nástroje mívají velice zajímavý zvukový charakter a jsou ideální pro doprovod i sólovou renesanční a raně barokní hudbu. Nutno také zmínit jejich praktičnost, neboť ačkoliv některé mohou na délku měřit až ke třem metrům, jsou to nástroje velmi lehké a snadno transportovatelné.

Francie, Německo, Flandry: rozmach a rozmanitost barokního cembala

V 17. století prošla stavba cembala významnou proměnou. V Nizozemí, zejména v Antverpách, vznikly nástroje výrazně robustnější, často s dvěma a třemi rejstříky a dvěma manuály. Tato tzv. flámská cembala (např.: Ruckers, Dulcken) se stala vzorem pro pozdější francouzské i anglické nástroje.

Francouzská cembala byla ještě robustnější – se silnějším zvukem a delším dozníváním. Zvětšil se i rozsah a to až na FF-f3.  

Německá cembala, (např.: Silbermann, Zell, Mietke), měla hutnější a plnější zvuk.

Tyto odlišnosti byli formovány odlišným stylem hudby provozovaným v různých částech Evropy, zároveň ale různé tradice stavby cembal s odlišnými kvalitami zpětně ovlivňovaly hudební vkus, což lze nejlépe ilustrovat na přerodu hudby v době, kdy cembalo začalo být vytlačováno klavírem. Otázka zda hudební nástroje podléhají změnám kvůli měnícímu se hudebnímu vkusu, nebo zda je tomu obráceně, zřejmě zůstane záhadou, ovšem pravděpodobně k tomu dochází zároveň..

Vývoj mechaniky a menzury

Se změnou stylu se proměňovala i konstrukce a ladění cembala. Vzrůstala menzura strun, začali se používat kombinace materiálů: červená mosaz v basech, žlutá mosaz ve středních rejstřících a železné struny v diskantu. Tyto kombinace přinášely bohatší barvu a možnosti silnějšího a vyváženějšího zvuku, napříč rozsahem bez neúměrného zvětšování nástroje.

Temperatura ladění cembala se vyvíjelo od středotónu po různé druhy různě nerovnoměrných temperatur v nejrůznějších výškách kdy a1 bylo někde mezi cca 380 Hz až 470 Hz, ovšem před koncem 16. století byli některá cembala pravděpodobně laděná o kvartu, nebo kvintu níž.

Ústup cembala a jeho znovuzrození

S nástupem klavíru v 18. století začalo cembalo ztrácet svou dřívější roli. Klavír umožňoval výraznou dynamickou hru ovlivněnou silou úhozu, zatímco cembalo mělo dynamiku danou artikulací a výběrem rejstříků. Do poloviny 19. století cembalo prakticky vymizelo z běžné praxe.

Obrat nastal až ve 20. století díky historizující interpretaci a obnovenému zájmu o barokní hudbu. Pionýři jako Wanda Landowska, Gustav Leonhardt či Trevor Pinnock stáli u zrodu nové vlny zájmu o historické nástroje a autentický zvuk. Během 20. století zažilo cembalo nevídaný návrat a mnoho skladatelů moderní hudby jako Poulenc, Schnittke, Ligeti docenily jeho nezaměnitelný charakter a zajímavé zvukové možnosti.

Cembalo dnes: od moderního nástroje ad fontes

Vývoj cembal ve 20. století šel postupně zpátky ke kořenům, první moderní cembala se příliš nelišily od klavíru, neboť se předpokládalo, že vývoj klavíru během 19. století bude stejně uplatnitelný i pro ně. Proto některá cembala postavená na začátku dvacátého století mají dokonce litinovou lyru a celkově velmi masivní konstrukci. Podobně jako klavír nemívají  dno, při pohledu ze spoda tedy vidíte na spodní stranu ozvučné desky. Tento typ cembala se vyráběl po celé dvacáté století, ačkoliv lyra rychle vymizela, nahradily ji mohutné trámce uvnitř nástroje. Od sedmdesátých let se pak začíná prosazovat používání kopií nástrojů z dřívějších století. Tyto nástroje v současné době vytlačili moderní cembala na okraj zájmu, nicméně moderní nástroje zůstávají užitečné ,a to buď pro autentickou interpretaci děl 20. století, nebo v častějším případě jako levnější alternativa pro nadšence a studenty.

Závěr

Historie cembala je příběhem proměny a znovuobjevení. Z cembala se během 20. a 21. století stalo umělecké médium, které dnes opět nachází své místo na pódiích, v nahrávacích studiích a v našich domovech. Porozumění vývoji cembala pomáhá nejen hudebníkům, ale i posluchačům hlouběji vnímat bohatství staré hudby a zvuků, které formovaly kulturní dějiny Evropy.