Proměna nástroje během renesance

Na přelomu 15. a 16. století se z nástroje s velmi drobným a krátce doznívajícím zvukem, stal výrazně propracovanější hudební prostředek. Cembalo v době Josquina des Prez získalo hlubší tón i efektivnější mechaniku, velkou změnou byli především dusítka, a bylo připraveno plnit roli nástroje určeného pro nejvyšší úroveň hudební tvorby. V kontextu cembal se pojem „renesance“ vztahuje především na 16. století a první dekádu 17. století v Itálii, ačkoliv v jiných oblastech Evropy renesanční rysy konstrukce cembal přetrvaly déle – například v Anglii až do poloviny 17. století a ve Španělsku i do začátku 18. století.

Dominance virginalů a počátky italského cembala

V oblastech severně od Alp v té době převládaly virginaly, zatímco technologicky složitější (a pravděpodobně dražší) cembala se zde rozšířila až ke konci 16. století. První pozornost je proto třeba věnovat, v té době dynamicky se rozvíjející, Itálii, odkud pochází nejméně čtyři desítky do dnes dochovaných cembal postavených před rokem 1600.

Výroba cembal v Itálii byla ve století šestnáctém soustředěna především do Neapole a Benátek. Benátská škola je dnes známější díky zvyku označovat nástroje podpisem a datem výroby, ale neapolská tradice je pravděpodobně starší. Mezi společné rysy italských nástrojů patří tenké stěny s jemnými profilováním, konstrukce s připojením stěn kolem dna (což je dáno technologickou posloupností výroby, kdy se jako první vyrábí dno, ke kterému se posléze lepí kolíčník, výztuhy a boční stěny), hluboké vodící lišty trsacích sloupků, dekorativně tvarované čela klaviatury a samostatné pevné pouzdro. Všechna cembala z tohoto období měla pouze jeden manuál a byla navržena pro mosazné struny. Dodržení pythagorejské menzurace hluboko do basů vedlo k útlému a elegantnímu tvaru nástroje.

Neapolský typ cembala

Typické neapolské cembalo, vyráběné přibližně od roku 1515 až do 17. století, se vyznačuje ostrým úhlem zadní části (okolo 33 stupňů), javorovými stěnami a rezonanční deskou ze smrku – později i z jedle nebo javoru – a vedením trsacích sloupků kolmo k delší straně nástroje. Má jednu sadu osmistopých strun (v několika známých případech také čtyřstopý rejstřík) a rozsah klaviatury C/E–c3. Šířka tří oktáv na klaviatuře byla zhruba 495 mm, což odpovídá i pozdějším nástrojům. Tento typ byl široce rozšířen v celé Itálii a inspiroval řemeslníky v Římě a Florencii. Neapolské virginaly, v osmi- i čtyřstopém ladění, měly pravoúhlý tvar a kobylka na levé straně byla připevněna na pevném kolíčníku. Klaviatura se nacházela od středu nástroje k levé straně.

Benátské varianty cembala a virginaly

Benátská cembala měla zpravidla rezonanční desky i stěny z cypřiše, výjimečně z ebenu nebo jiných exotických dřevin. Úhel zadní části byl méně ostrý (45–60 stupňů) a vodicí lišty trsacích sloupků byly na šikmo, tak že směrem k basům se vzdalovali od hráče. Klaviatura mívá rozsah C/E–f3 s šířkou tří oktáv přibližně 505 mm, což vede k větší šířce zadních konců diatonických kláves, což usnadňuje hru mezi chromatickými klávesami, obzvlášť když máte tlustší prsty, jako mám třeba já. :D

Benátská renesanční cembala často kombinovala osmi- a čtyřstopé rejstříky (8+4), ale existují i příklady s pouze jedním osmistopým, dvěma osmistopými (2×8) nebo dvěma čtyřstopými rejstříky (2×4). Mnohé měly velmi dlouhé menzury – délka struny c2 se pohybovala mezi 340 a 400 mm, což by nás mohlo vést k myšlence, že byly původně navrženy pro použití železných strun laděných na osmičku, pravděpodobněji však byly určeny pro mosazné struny laděné o kvartu či kvintu níže. Tyto nástroje byly zvláště vhodné pro doprovod ansámblů, které běžně hrály ve snížených laděních.

Benátské penta- a hexagonální virginaly

V Benátkách byly nejrozšířenějším trsacím klávesovým nástrojem virginaly laděné v osmistopé výšce. V horních polohách byly navrženy pro železné struny a měly obvykle nepravidelný pěti- nebo šestiúhelníkový tvar s klaviaturou vystupující z delší přední strany. Díky větší vzdálenosti trsacího bodu od levého kobylky, a kvůli jejímu umístění na aktivní části rezonanční desky, měl jejich tón kulatější a měkčí charakter než u virginalů neapolských. Benátské virginaly mohly být stejně jako cembala umístěné v pevnějším pouzdře, který ale obvykle nesdílel jejich poněkud bizarnější tvary, ale míval prostý obdélníkový tvar a volný prostor mohl být vyplněn různými šuplíčky a skříňkami na všemožné věci, které jeho majitel nechtěl nosit po kapsách, jako struny, ladící klíč brka na výrobu plekter a další drobnosti...