Zrození cembala: Počátky drnkacích klávesových nástrojů
Cembalo se objevilo na evropské hudební scéně v době, kdy se klávesová hudba teprve formovala. Nejstarší skladby určené pro klávesové nástroje, jako jsou anonymní kusy ze sbírek Robertsbridge Codex (kolem roku 1360) nebo Buxheimský rukopis ukazují na ranou snahu o využití potenciálu klávesových nástrojů.
Předchůdci cembala
Mezi první doložené klávesové nástroje patřil tzv. eschequier, který se objevuje v písemnostech z 60. let 14. století ve Francii. Jeho konstrukce nebyla podrobně popsána, ale soudí se, že šlo o druh raného klavichordu – nástroje s tichým a subtilním zvukem, vhodným spíše pro soukromé hraní.
První zmínky o cembalu
Výraznější zlom nastal koncem 14. století, kdy se v italských záznamech objevuje označení clavicembalum. Tento název, složený z latinských slov pro klávesy (claves) a zvonky (cymbala), naznačuje nový druh nástroje: strunný klávesový nástroj, jehož kovové struny byly rozeznívány trsnutím pomocí ptačího brku. Jeden z prvních, kdo s tímto konceptem přišel, byl zřejmě Hermann Poll, jenž byl v roce 1397 zaznamenán jako autor tohoto nového nástroje.
Konstrukce raných nástrojů
V první polovině 15. století se objevují i první kresby a technické popisy těchto nástrojů. Jeden z nejdůležitějších pochází z rukopisu vyhotoveného kolem roku 1440, který detailně popisuje menší cembalo s rozsahem 35 tónů (od B po a²). Zajímavé je, že klaviatura měla širší rozteče, než je dnes běžné, ale klávesy samotné měly velmi krátké hrací plochy. Popisované mechaniky byly zatím bez dusítek, ale některé už měli kolébkový mechanismu a a plektra z ptačího brku, podobné jako pozdější trsací sloupky.
První dochovaný nástroj
Z konce 15. století se dochovalo clavicytherium – cembalo s vertikálním uspořádáním strun. Jde o nejstarší fyzicky dochovaný drnkací klávesový nástroj. Byl zhotoven v jižním Německu a dnes je uchován v Londýně. Měl rozsah 40 tónů a nejspíš využíval krátkou oktávu v basech. Jeho konstrukce prozrazuje, že byl naladěn výš než standardní 8stopá výška, což odpovídalo tehdejší praxi i u varhan.
Rozšiřování rozsahu a proměny ladění
Ke konci 15. století se objevují větší nástroje, dosahující délky kolem 180 cm, což odpovídá cembalům laděným na 8stopou výšku. Tento vývoj šel ruku v ruce s rozšiřováním tónového rozsahu směrem do nižších poloh. Italské prameny z této doby někdy označují tato hluboko laděná cembala jako gravicembalo – tedy „těžké“ či „hluboké“ cembalo.
Virginal: nástupce raného cembala
Zároveň se na konci 15. století začal prosazovat nový tvar nástroje – obdélníkový, kompaktní typ, který později získal označení virginal. Během několika desetiletí se právě virginal stal dominantní formou drnkacího klávesového nástroje v severní Evropě a v mnoha případech zcela nahradil křídlový tvar cembala. Důkazem této změny je i skutečnost, že ve známém ilustrovaném hudebním pojednání Musica getutscht z roku 1511 není cembalo ani zmíněno – na rozdíl od virginalu, který se zde již pevně zabydlel.
